O vzniku Bungee Jumpingu koluje mezi domorodci legenda. Jistá žena z tohoto kmene měla velmi zlého manžela a aby mu utekla, vylezla na vysoký strom. Manžel se vyšplhal za ní, ale než ji stačil chytit, žena ze stromu skočila. Mezi tím si však ke kotníkům uvázala liánu, která ji zachránila před smrtí. Přelstila tak svého muže, který ve vzteku skočil za ní, pochopitelně bez liány, a zabil se. Konce legendy se pak rozcházejí. Jedna verze tvrdí, že muži začali skákat ze stromu přivázáni za kotníky k liáně proto, aby uctili odvahu oné ženy, druhá je pak toho názoru, že si tím chtěli zajistit, aby je již žádná žena nepřelstila.
Faktem je, že se ze skákání stal rituál, který měl zajistit dobrou úrodu, a jehož se mohli účastnit pouze muži. Každý rok vyčistili svah od všech kamenů a větví, rozmělnili hlínu, aby mírnila dopad a postavili skokanskou věž. Západní civilizaci tento rituál poprvé popsala expedice National Geographic v roce 1950. V roce 1970 si ho pak jako první cizinec vyzkoušel Kal Müller. Z dnešního pohledu je podobný skok samozřejmě nejen velmi nebezpečný, ale i nepohodlný. Liána se totiž protáhne jen asi o 10%, takže při skoku trpí páteř i všechny klouby.
Od té doby se Bungee Jumping šířil po světě, a zároveň se zdokonaloval a vyvíjel různými směry. Existují například rozdílné způsoby, jakými budete lanem jištěni, ale i různé materiály vybavení. Rozdíl je především v průtažnosti lan - tedy o kolik se lano při skoku natáhne. Tyto hodnoty se pohybují od 80 do 350%, přičemž platí, že čím vyšší je průtažnost, tím je skok pohodlnější a volný let kratší. Nejdůležitější je ovšem fakt, že díky moderním technologiím a cenným zkušenostem je v současnosti Bungee Jumping zážitkem nejen dostupným, ale především naprosto bezpečným.